Výslovnost

1Prononciation Francouzská výslovnost nepatří k těm nejlehčím a pravidel výslovnosti je vícero. Na rozdíl od angličtiny jsou tyto zásady zcela striktní, nebudete tak váhat, jak vyslovit dosud neznámé slovo. Příjemně překvapí i jednoduchost systému souhlásek. Největší komplikací je naopak bohatství francouzských samohlásek, které mají často dvojí výslovnost, a vyslovování slov stojících vedle sebe jedním dechem, tzv. vázání a navazování. Existuje jediná metoda: opakujte si francouzská slova nahlas před zrcadlem a hodně poslouchejte francouzštinu. Až se vám její nádherný zvuk dostane pod kůži, připadne vám její výslovnost vlastně jednoduchá a přehledná!
1.1Francouzská abeceda
a a h o o v ve
b be i i p pe w dublve
c se j ʒi q ky x iks
d de k ka r εʀ y igrεk
e ə l εl s εs z zεd
f εf m εm t te
g ʒe n εn u y
1.2Souhlásky b Vyslovuje se jako v češtině. Brel bʀεl; Colombes kɔlɔ̃b c *Před souhláskami, samohláskami a, o, u a na konci slova jako k. Cruchot kʀyʃo; Calais kalε; Nicolas nikola; Mercure mεʀkyʀ; Québec kebek *Před e, i a y jako s. Cédric sedʀik; Valence valɑ̃s; Lucie lysi; Cyrano siʀano cc *Před souhláskami a samohláskami a, o, u jako k. accréditer akʀedite; Rebecca ʀebeka; occuper ɔkype *Před e, i a y jako ks. succès syksε; Occitanie ɔksitani ch Vyslovuje se jako ʃ. Charles ʃaʀl; Vichy viʃi ç Vyslovuje se jako s. français fʀɑ̃sε; Besançon bəzɑ̃sɔ̃ d Vyslovuje se jako v češtině. Didier didje; Rodin ʀɔdε̃ f Vyslovuje se jako v češtině. France fʀɑ̃s; Leffe lεf g *Před souhláskami a samohláskami a, o, u jako g. Ggoire gʀegwaʀ; Garonne gaʀɔn; Guy gi *Před e, i a y jako ʒ. Mirage miʀaʒ; Gérard ʒeʀaʀ; Gironde ʒiʀɔ̃d; Cergy sεʀʒi V případě, že se ve slově má vyslovit g, vloží se mezi g a samohlásky e, i a y samohláska u, která se sama nečte, pouze zabrání výslovnosti ʒ. Marguerite maʀgəʀit; Guillaume gijom; Camargue kamaʀg gn Vyslovuje se jako ɲ. champagne ʃɑ̃paɲ; Avignon aviɲɔ̃ h Nevyslovuje se. Le Havre ləavʀ; Monthey mɔ̃tε; l'hôtel lotεl j Vyslovuje se jako ʒ. Jocelyne ʒɔslin; Dijon diʒɔ̃ k Vyslovuje se jako v češtině. Kévin kevin; Conakry kɔnakʀi l Vyslovuje se jako v češtině. Liège ljεʒ; Montréal mɔ̃ʀeal ll *Vyslovuje se jako l. Michelle miʃεl; Montpellier mɔ̃pəlje *Po samohlásce i se většinou vyslovuje jako j. Camille kamij; Versailles vεʀsaj; Neuilly nøji Ale: Lille lil; ville vil; Albertville albεʀvil m Vyslovuje se jako v češtině. Monique mɔnik; Namur namyʀ n Vyslovuje se jako v češtině. Nicole nikɔl; Bayonne bajɔn V pozici za samohláskou se m a n vyslovují nosově, pokud nejsou zdvojené na mm a nn, nebo pokud po nich nenásleduje další samohláska. Adam adɑ̃ × Somme sɔm; Dominique dɔminik Sion sjɔ̃ × Marianne maʀjan; Denis dəni p Vyslovuje se jako v češtině s výjimkou spřežky ph, kterou čteme jako f. Piaf pjaf; Philippe filip q Vyslovuje se jako k. Samohlásku u po q nečteme. Quentin kɑ̃tε̃; Belgique bεlʒik; Aquitaine akitεn r Francouzské r se vyslovuje jako ʀ, je to známé „chrčivé r“. Nevyslovuje se totiž vepředu v ústech, ale vzadu na patře. A to na podobném místě jako hlásky k nebo ch. Stejně jako v případě souhlásky ch při jeho výslovnosti plynule vypouštíme vzduch ven z úst, avšak vibrováním kořene jazyka vytváříme onen chrčivý zvuk. Richard ʀiʃaʀ; Fribourg fʀibuʀ; Perpignan pεʀpiɲɑ̃; Sartre saʀtʀ s *Na začátku slova a v pozici před souhláskou nebo po ní se vyslovuje jako s. Na konci slova se většinou nečte, výjimkou jsou zejm. přejatá slova a jména. Sophie sofi; Corse kɔʀs; Gaspard gaspaʀ; Stanislas stanislas *Stojí-li ve slově mezi dvěma samohláskami, vyslovuje se jako z. Lausanne lɔzan; Val d'Isère valdizεʀ t Vyslovuje se jako v češtině. Thierry tjeʀi; Juliette ʒyljεt v Vyslovuje se jako v češtině. Verviers vεʀvje; Ève εv w Tato souhláska se vyskytuje pouze ve slovech cizího původu. Vyslovuje se buď jako polosouhláska w, kterou známe např. z angličtiny, nebo jako v. Návod, jak poznat, kdy použít kterou variantu, vám dát nemůžeme. Zde se bez slovníku neobejdete. week-end wikεnd; sandwich sɑ̃dwi(t)ʃ × wagon vagɔ̃ x *Většinou se vyslovuje jako ks. taxi taksi; Aix-en-Provence εksɑ̃pʀɔvɑ̃s *V předponě ex-, po níž následuje samohláska jako gz. exercice εgzεʀsis; exemple εgzɑ̃pl V číslovkách šest a deset a jejich složeninách se vyslovuje jako s. V číslovkách druhý, šestý a desátý a jejich složeninách jako z. six sis; dix dis; deuxième døzjεm; sixième sizjεm; dixième dizjεm z Vyslovuje se jako v češtině. Zzoe; Mazarin mazaʀε̃
1.3Samohlásky Začněme šokující informací, že současná francouzština rozlišuje 15 samohlásek, a to včetně nosovek. Vzhledem k tomu, že francouzský pravopis je velmi konzervativní, má každá vyslovená samohláska několik možných způsobů zápisu. Ovšem zvládli to i jiní, popasujete se s tím i vy! Asi nejobtížnější je rozlišování mezi otevřenými (ε, ɔ, œ) a zavřenými samohláskami (e, o, ø), které čeština nezná. Tím se nemusíte zpočátku trápit, domluvíte se i bez toho. Vše je otázka cviku a pozorného náslechu nahrávek. Dalším specifikem jsou samohlásky vyslovované nosově. O nich viz níže.
a, à, â a eu, eû, œ ø nebo œ
ai, aî ε nebo e i, ï, î, y i
au o o o nebo ɔ
e ε nebo ə ô o
é, ez, er e ou, oû u
è, ë, ê, ei ε u, û y
a Samohláska a se v současné francouzštině vyslovuje stejně jako v češtině bez ohledu na trojí možnost zápisu. Alain alε̃; Namur namyʀ; Châtelet ʃatlε; là la ε Při vyslovování otevřeného e výrazně otevřeme ústa, podobně jako se vyslovuje e v českých regionech. Je to nejčastější francouzské e. *Samohláska e se čte otevřeně vždy v případě písmen è, ë, ê a ei. Gisèle ʒizεl; Louis de Funès lwidfynεs; Genève ʒənεv Gaël gaεl; Joël ʒɔεl Angoulême ɑ̃gulεm; fête fεt Seine sεn; Marseille maʀsεj; Madeleine madlεn *A také v případě písmene e v pozici před koncovými souhláskami s výjimkou nevyslovených koncovek d, r a z. Marcel maʀsεl; Québec kebεk; Noiret nwaʀε Ale: Alger alʒe; Saint-Tropez sε̃tʀɔpe *Otevřené je také e v pozici před dvěma souhláskami. restaurant ʀεstoʀɑ̃; Brest bʀεst Nanterre nɑ̃tεʀ; Pierre pjεʀ Rennes ʀεn; Étienne etjεn raclettes ʀaklεt; Villette vilεt camembert kamɑ̃bεʀ; Bertrand bεʀtʀɑ̃ Nevers nəvεʀ; ale: Poitiers pwatje kde ani jednu ze souhlásek nevyslovujeme Metz mεs; Élisabeth elizabεt; Belfort bεlfɔʀ *Vyskytuje se v naprosté většině slov obsahujících ai nebo . Claire klεʀ; Aquitaine akitεn; frche fʀεʃ *Najdeme ho i ve výrazech zakončených na ay a ey. Jinak se y vysloví jako j. Épinay epinε; Vianney vjanε; Audrey odʀε Cayenne kajεn; Mayotte majɔt e Opakem otevřeného e je zavřené e, které vyslovíme při pouhém pootevření úst, koutky jsou přitom široce roztažené. Zazní úzké e, jaké známe z němčiny nebo např. z Brna. *Jeho nejtypičtějším zápisem je é. Panthéon pɑ̃teɔ̃; Jérémy ʒeʀemi; Sénégal senegal *Zazní i před nevyslovenými souhláskami d, r, rs, z a s na konci slov. pied pje Montpellier mɔ̃pəlje; Didier didje Poitiers pwatje; Verviers vεʀvje nez ne; allez ale les croissants lekʀwasɑ̃; mes collègues mekɔlεg ə Náznakově čteme písmeno e v nepřízvučných slabikách a na konci slova. Výslovnost se podobá anglickému neurčitému členu a. Často se nevysloví vůbec. Zůstává zejména tam, kde by bylo vyslovení dvou sousedních souhlásek obtížné. Nejlepší je si jeho použití naposlouchat, sami brzy poznáte, kde zazní temné e, a kde nikoli. Vevey vəvε; Grenoble gʀənɔbl Louvre luvʀ(ə); Cannes kan Catherine katʀin i Francouzské i je vždy ostré. Vyslovuje se totiž s přivřenými rty a široce roztaženými koutky. Píše se buď jako i, nebo jako y. Paris paʀi; Christine kʀistin; Mélanie melani Clichy kliʃi; Bobigny bɔbiɲi; Yves iv(ə) ɔ Otevřené o vyslovíme tak, že ústa rozevřeme jako při obdivném ó. Francouzština však nemá délky, takže ho vyslovíme spíše krátce. Poněkud delší je před d, ʀ, v, z a ʒ, aby bylo možné tyto souhlásky vyslovit zněle (nikoli jako t, f, s nebo ʃ) *Jako o (ne však s pravopisem ô) se objevuje zejména v přízvučných slabikách zakončených na souhlásku. Připomínáme, že přízvuk se ve francouzštině klade vždy na konec slova. Georges ʒɔʀʒ; Limoges limɔʒ; Boulogne bulɔɲ code kɔd *Ještě častěji se vyskytuje v nepřízvučných slabikách. Moselle mɔzεl; Orléans ɔʀleɑ̃; Bordeaux bɔʀdo Odile ɔdil; Violette vjɔlεt; Véronique veʀɔnik o Zavřené o se naopak vyslovuje s výrazně našpulenými rty. I zde platí pravidlo, že je vyslovujeme vždy krátce, mírmně delší jen v přízvučné slabice před s, opět kvůli tomu, aby se vyslovilo jako z, nikoli s. Rose ʀoz *Zavřeně se čte o na konci slova. Belmondo bεlmɔ̃do; Cruchot cʀyʃo *Zavřenému o odpovídá písmeno ô. Rhône ʀon; Jérôme ʒeʀom *V naprosté většině případů rovněž au. Auvergne ovεʀɲ; Marivaux maʀivo; Laure loʀe; ale např.: Paul pɔl *Zavřeně se vyslovuje i eau. Marceau maʀso; Beaumarchais bomarʀʃε; Bordeaux bɔʀdo œ Tato otevřená samohláska se vyslovuje podobně jako německé ö. Rty rozevřeme, jako bychom chtěli říct otevřené ɔ, ale vyslovíme e. Zazní tak temné, přitom otevřené œ. Zapisuje se jako eu nebo œ. V rámci slabiky za ní zazní souhláska kromě t a z. Villeneuve vilnœv; neuf nœf; cœur kœʀ Objevuje se i v euil. Neuilly nœji; Montreuil mɔ̃tʀœj ø Při vyslovení této zavřené samohlásky, která je rovněž podobná německému ö, našpulíme rty na u, přitom řekneme e. Samohláska ø se zapisuje jako eu. Ve slabice za ní nenásleduje žádná souhláska s výjimkou t a z. des Grieux degʀijø; Eugène øʒεn; Mathieu matjø Meuse møz; neutre nøtʀ u Vyslovuje se jako v češtině. V psaném slově se vyskytuje jako ou, nebo . Louvre luvʀ; Rouen ʀuɑ̃; gt gu y Tuto samohlásku vyslovujeme obdobně jako německé ü, našpulíme tedy rty na u, ale vyslovíme temné i. Ve slovech se objevuje jako samostatné u, tedy nikoli jako součást dvojhlásky. Bruxelles bʀysεl; Luc lyk
1.3.1Nosové samohlásky
an, am, en, em ɑ̃
in, im, ain, aim, ein, ien, oin, yn, ym ε̃
on, om ɔ̃
un, um œ̃
Tzv. nosovky poznáme tak, že po nich v psaném slově v rámci stejné slabiky následují souhlásky m nebo n. Ty se nevyslovují, ovšem způsobují, že předcházející samohláska získá nosovost. Vzduch při jejich vyslovení tedy nevychází pouze ústy, ale zároveň nosem. Jean ʒɑ̃; Martin maʀtε̃; Simon simɔ̃; un œ̃ Pokud však v rámci slabiky po koncovém m nebo n následuje nevyslovované e, nosovka mizí. Jeanne ʒan; Martine maʀtin; Simone simɔn; une yn ɑ̃ Nosové a může připomínat zvuk v českém jméně Hanka, kde náznakově zazní nosovka. Francouz by ovšem nevyslovil napsané n. Ústa při nosovce ɑ̃ příliš nerozevíráme. André ɑ̃dʀe; Valentine valɑ̃tin; Champagne ʃɑ̃paɲ; Luxembourg lyksɑ̃buʀ ε̃ Podobně jako Hanka v případě nosového ɑ̃ nám při vyslovení nosového e může pomoci Lenka. Ústa rozevřeme doširoka jako při vyslovení otevřeného ε. Quentin kɑ̃tε̃; Quimper kε̃pεʀ Romain ʀomε̃; Saint-Germain sε̃ʒεʀmε̃ Amiens amjε̃; Jocelyn ʒɔslε̃ ε̃ při málo pečlivé výslovnosti často splývá s ɑ̃. Může pak ovšem docházet k nedorozumění! vin vε̃ (víno) × vent vɑ̃ (vítr) province pʀɔvε̃s (venkov, provincie) × Provence pʀɔvɑ̃s ɔ̃ Zvuk podobný nosovému o uslyšíme např. ve slovech sponka nebo gong. Rty při něm našpulíme jako při samohlásce u. Montmartre mɔ̃maʀtʀ; Compiègne kɔ̃pjεɲ œ̃ Jedná se o nosovou obdobu otevřeného œ. Ústa tedy rozevřeme doširoka a vyslovíme nosové ö. Melun məlœ̃; parfum paʀfœ̃
1.3.2Polosouhlásky
oi, oy wa
oin wε̃
ui, uy ɥi
ay + samohláska εj
i + samohl., il (na konci), ill, y + samohl. j
wa Tato polosouhláska podobná anglickému w se vyslovuje krátce. François fʀɑ̃swa; Loire lwaʀ Troyes tʀwa; Geoffroy ʒɔfʀwa wε̃ V tomto případě po w následuje otevřené nosové ε̃. Tourcoing tuʀkwε̃; loin lwε̃ ɥi Tuto polosouhlásku vyslovíme jako temné y přecházející v typicky francouzsky ostré i Vuitton vɥitɔ̃; Villejuif vilʒɥif; Huysmans ɥismɑ̃s j Jak vidíte v tabulce, zapsané i nebo y se v kombinaci se samohláskami čte jako j. Bayonne bajɔn; Daniel danjεl; Lionel ljɔnεl Jako j se čte i -ll, viz výše.
1.4Vázání a navazování Francouzština si libuje v plynulém navazování (enchaînement) jednotlivých slov v rámci tzv. rytmických celků. Tento způsob vyslovování spočívá v tom, že se vedle sebe stojící slova přečtou jako jedno, na jeden nádech, s jedním přízvukem na konci: très joli tʀεʒɔli; trop petit tʀop(ə)ti; une belle fille ynbεlfij Koncová souhláska *se buď nečte, a to před jinou souhláskou nebo před tzv. dyšným h (ve slovnících je v přepisu výslovnosti označeno apostrofem), assez petit asep(ə)ti; les Hongrois leɔ̃gʀwa *nebo se vysloví, a to před slovem začínajícím na samohlásku nebo němé h. V tom případě hovoříme o vázání (liaison). très utile tʀpεzytil; plus habile plyzabil Výslovnost některých souhlásek se při vázání mění: *-d se čte jako t un grand ami œ̃gʀɑ̃tami *-g se čte jako k un long arrêt œ̃lɔ̃kaʀε *-s se čte jako z les yeux lezjø *-x se čte jako z de beaux yeux dəbozjø -f se čte jako v pouze v číslovce neuf při udávání času a věku. neuf heures nœvœʀ; neuf ans nœvɑ̃ Ale: neuf enfants nœfɑ̃fɑ̃ Nosovky: při vázání vyslovíme i koncové n. en avril ɑ̃navʀil; on avait ɔ̃navε Nevážeme vždy a všude. Rozlišujeme: Povinné vázání u slov gramaticky a významově úzce spjatých *člen + podstatné jméno des artistes dezaʀtist; les enfants lezɑ̃fɑ̃ *ukazovací nebo přivlastňovací zájmeno nesamostatné + podstatné jméno ces années sezane; leurs œuvres lœʀzœvʀ *přídavné jméno + podstatné jméno chers amis ʃεʀzami; nos études nozetyd *osobní zájmeno + sloveso ils entrent ilzɑ̃tʀ; vous avez vuzave *číslovka deux heures dœzœʀ; cent ans sɑ̃tɑ̃ *jednoslovné příslovce très agréable tʀεzagʀeabl; plus intéressant plyzε̃teʀesɑ̃ *jednoslabičná předložka dans un bar dɑ̃zœ̃baʀ; chez elles ʃezεl Zakázané vázání *před et, oui, huit, onze et après eapʀε mais oui mεwi tous les huit ans tuleɥitɑ̃ leurs onze filles lœʀɔ̃zfij *před dyšným h les héros leeʀo; les Hongrois leɔ̃gʀwa *v datech le trois avril lə tʀwaavʀil
1.5Přízvuk Francouzština klade přízvuk vždy na konec slova nebo skupiny slov, která se vyslovují jedním dechem (člen, číslovka, zájmeno nebo přídavné jméno a po nich stojící podstatné jméno apod.). Pascal paskal; Thomas tɔma Le Havre ləavʀ; Le Mans ləmɑ̃; La Rochelle laʀoʃεl; mon amour monamuʀ Annie Girardot aniʒiʀaʀdo; Audrey Tautou odʀεtotu Samohlásce e na konci slova se říká „němá“, nevyslovuje se, takže netvoří samostatnou slabiku. Sandrine sɑ̃drin; Antoine ɑ̃twan Má však důležitou funkci. Díky ní totiž nedochází ke ztrátě znělosti předcházející koncové souhlásky, jako tomu je v češtině (lev → lef). Montrouge mɔ̃ʀuʒ; Aristide aʀistid; Geneviève ʒənəvjεv; Antibes ɑ̃tib
2Pořádek slov v oznamovací větě Francouzská oznamovací věta musí začínat podmětem (podstatné jméno, vlastní jméno nebo zájmeno) (1), za kterým následuje přísudek (2), tedy sloveso. Až za ně řadíme ostatní větné členy, jako jsou příslovce ap. (3) Le thé (1) est (2) bon (3). ?P ?P (?P) ?P (?P) ?P (?P)Čaj je dobrý. Denise (1) travaille (2) bien (3). ?P (?P) ?P (?P) ?P (?P)Denise pracuje dobře. Je (1) n'aime pas (2) regarder la télé (3). ?P (?P) ?P ?P (?P) ?P ?P ?P (?P)Na televizi se dívám nerad. Při udávání času můžeme příslovečné určení posunout před podmět, pořadí větných členů se však nemění.
Mardi (3), je (1) suis (2) libre. V úterý mám čas.
Cet après-midi (3), nous (1) allons (2) chez le médecin. Odpoledne jdeme k lékaři.
À trois heures (3), je (1) vais (2) à la bibliothèque. Ve tři hodiny jdu do knihovny.